Jaro 2006 v naší smečce začínalo smutně. Nezabřezali nám fenky. V kynologické organizaci, kde se měl konat svod dorostu a bonitace vyhořela klubovna, takže akce se přesouvala na později do Železnice. Na velikonoční podnělí jsme našli ráno mrtvou naši poslední leonbergřici, která večer byla zcela v pořádku (torze žaludku) a po té, co naše povahově úžasná Izinka začala hubnout, jsme absolvovali vyšetření, z nichž vyplynulo, že naše děvče, kterému nebyl ještě ani rok nám umírá. To poslední mne fakt vzalo.
A tak se stalo, že mi Jana poslala fotky štěňat, abych mohla alespoń potěšit oko.
Líbili se mi všichni, ale zvlášť mne zaujal pejsek (na fotu vlevo - Robin). Takže jsem začala uvažovat, že bychom mohli rozšířit naši smečku.
Zmínila jsem se doma. Manžel řekl něco jako zapomeň a tak jsem nenaléhala a pokusila se zapomenout. Ale za 3 dny mi to nedalo a napsala jsem Janě, že kdyby byl nějakou náhodou ten konkrétní pejsek - (jak jsem později zjistila Robin) volný, měla bych o něj zájem. Bohužel, nebyl. Byli v tu chvíli zadaní všichni, ale byli jsme pozváni k návštěvě.
Nebudu podrobně rozepisovat vše. Při mém duševním rozpoložení to se mnou nebylo jednoduché, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem si za asistence manžela přivezla domů Rokyho.
Teď, když to píšu zbývá Rokymu do 1. narozenin už jen několik dní a já jsem z něj nadšená.
Je to krom Izinky, která nás mezitím už opustila, ten nejšikovnější a nejvyrovnanější choďáček, kterého jsme kdy měli. Je velký závislák na mé osobě , výborně ovladatený (na to že je v pubertálním věku až neuvěřitelně - třeba vedle kola s kterým začínáme běhá na volno ), sebevědomý.
Má lehký, elegantní pohyb (,,jako baletka") a velký talent pro skákání. V tom jediném jsem ho nedokázala usměrnit. Upřednostnila bych, kdyby si zadní nohy v době vývoje šetřil. Dokáže se ale i velmi rychle zklidnit. Jak vypadá může každý posoudit sám minimálně podle fotografií, ale už má za sebou první drobné výstavní úspěchy.
Teď už je objednaný na rentgen DKK a já moc, moc doufám, že dopadne dobře. Ale ať už dopadne jakkoliv, Roky u nás určitě zůstane a kvůli němu se snad i přemůžu a zkusím nějaké závody agility.
Měl by určitě talent i na klasický všestranný výcvik, ale na další dojíždění já už nemám čas.
A na této fotce je Roky a Rendy. Samozřejmě, že teď jsem taky zvědavá, jak dnes vypadá Robin a ostatní bratříčci.
Doplněno mnohem později.
Roky nakonec byl z vrhu jednoznančně nejúspěšnější. To je samozřejmě i o tom, ke komu se štěně dostane. Pokud majitel nejezdí na výstavy, nemůže být jeho pes Šampion, pokud se nevěnuje sportu, nemůže se stát vítězem závodů.
Jemu podobný byl ještě druhý z menších štěńat Rendy. Když jsem později viděla Robina, tak jsem byla ráda, že byl už tehdy napevno slíbený. A další zadaní bratři, ti větší, byli v dospělosti až příliš velcí.